Kdysi dávno byl svět plný andělů.
Bílé peří a štěstí se vznášelo ve vzduchu. Všechno vonělo a odevšad zněl smích. Ale hlavně všichni měli srdce ze zlata.
Ty časy jsou dávno pryč a dnes je andělů žalostně málo.
Ti poslední stojí pod slabým pramínkem svěcené vody a smívají ze svých křídel krev a špínu.. Ty věci, se kterými chtěli lidem pomoci a bojovat proti nim.
Přitom stačí tak málo, aby se ze smrtelníka stal anděl.
Jen nastavit tvář světlu a chtít.
Znám pár andělů, ale znám mnohem, mnohem víc lidí, co při pomyšlení na tu zlost, která trhá andělům křídla, raději stali ďábly.
Taky já jsem seděla u ohně, oči podlité krví, budila zlost a pouštěla hrůzu.
Andělé mi chtěli pomoc, ale já na ně plivala hady, tak zavřeli oči.
Nebyla to jejich chyba. Já byla ta chyba.
Teď jenom otázkou zůstává, zda se dá ta chyba vyzmizíkovat.
Vlastně bych neměla ani psát o andělích, ale o člověku.
O člověku, která nevěděl, do čeho se pouští. O člověku, který mi řekl Ahoj.
Ten hlas ve mně něco zlomila povolil mi pouta na rukou. Natáhla jsem je k tomu hlasu a doufala.
Po dlouhé rozmluvě ten hlas řekl Mám tě rád.
A já si mohla stoupnout na špičky a dál se natahovat.
A pak se ozvalo Miluji tě!
Moje ruce chytily jeho a ocitla jsem se na světle.
Najednou jsem měla křídla a svět se točil s lehkostí.
Teď už může přijít konec světa, může mě strhnout zpět do temnoty.
Protože já už mám křídla.
Bílé peří a štěstí se vznášelo ve vzduchu. Všechno vonělo a odevšad zněl smích. Ale hlavně všichni měli srdce ze zlata.
Ty časy jsou dávno pryč a dnes je andělů žalostně málo.
Ti poslední stojí pod slabým pramínkem svěcené vody a smívají ze svých křídel krev a špínu.. Ty věci, se kterými chtěli lidem pomoci a bojovat proti nim.
Přitom stačí tak málo, aby se ze smrtelníka stal anděl.
Jen nastavit tvář světlu a chtít.
Znám pár andělů, ale znám mnohem, mnohem víc lidí, co při pomyšlení na tu zlost, která trhá andělům křídla, raději stali ďábly.
Taky já jsem seděla u ohně, oči podlité krví, budila zlost a pouštěla hrůzu.
Andělé mi chtěli pomoc, ale já na ně plivala hady, tak zavřeli oči.
Nebyla to jejich chyba. Já byla ta chyba.
Teď jenom otázkou zůstává, zda se dá ta chyba vyzmizíkovat.
Vlastně bych neměla ani psát o andělích, ale o člověku.
O člověku, která nevěděl, do čeho se pouští. O člověku, který mi řekl Ahoj.
Ten hlas ve mně něco zlomila povolil mi pouta na rukou. Natáhla jsem je k tomu hlasu a doufala.
Po dlouhé rozmluvě ten hlas řekl Mám tě rád.
A já si mohla stoupnout na špičky a dál se natahovat.
A pak se ozvalo Miluji tě!
Moje ruce chytily jeho a ocitla jsem se na světle.
Najednou jsem měla křídla a svět se točil s lehkostí.
Teď už může přijít konec světa, může mě strhnout zpět do temnoty.
Protože já už mám křídla.
