Jak se na mě může usmát? Jak mě může obejmout? Jak může dělat, že se nic nestalo?
Ale já vím, že stalo. Nejsem blázen. Byl mi nevěrný, viděla jsem to na vlastní oči! Minulou středu byl v pizzerii s nějakou blondýnou a objímal ji. Jak mohl?
„Už půdu.“ Řekla jsem.
Zavolal servírku „Zaplatím.“
„I za slečnu?“
„Ano, i za slečnu.“
Usmála jsem se na něj tím nejhezčím úsměvem, jaký jsem byla schopna vykouzlit. Začala jsem si oblékat bundu. Pak jsem ho políbila, spíše ze zvyku než z nějakého citu..
„Ahoj, uvidíme se zítra.“ Řekl a já se musela usmát. Kdyby věděl jak šeredně se mýlil.
Nasedla jsem do vypůjčeného auta. Samozřejmě mám svoje a lepší, ale nechtěla jsem nic riskovat. Jak já jsem geniální. Za jeden jediný den jsem vymyslela tak skvělý plán, bez jediné chybičky. Ani jsem neměla strach. Cvok. To jediný slovo mě teď napadlo. Sem cvok.
Rozchechtala jsem se.
Čekala jsem asi třicet minut, než Marek vyšel z budovy. Nasedl do svého starého zeleného Volva a rozjel se. Vydala jsem se za ním.
Garáže pro auta byly o tři ulice dál, než domy. Protáhle staré baráky neměly garáže smysl, málo která z nich měla na auto. Mě to teď vyhovovalo.
Zaparkoval a vyšel na ulici. Přesně jak sem předpokládala. Šel po silnici.
Ten jeho pitomý zvyk, chodit po silnici. Vždycky jsem mu říkala, že se mu stane osudným.
Sešlápla jsem plyn až k podlaze auta. To sebou trhlo a prudce vyjelo. Zapřela jsem se do sedačky a narazila do svého přítele. Expřítele.
Stěží by to přežil, ale pro jistotu jsem obrátila auto. Náraz ho odhodil na kraj silnice. Ležel tam a mírně škubal rukou.
Opět jsem vyrazila a přimáčkla ho koly k vozovce. Pak jsem odjela.
Vyhrabala jsem v kabelce cigarety a zapálila si. Vždycky potřebuji kouřit, když jsem nervózní. Ne, nikdo mě neviděl. Nikdo tam nebyl. Já jsem tam nebyla..
Druhý den ráno mi rodiče volali a oznámili mi, že je Marek mrtvý. Nebylo těžké zahrát, že to slyším po prvé a že jsem z toho velice, ale velice nešťastná (i když v duši jsem jásala). Zaprvé by mne z toho stejně nikdo neobviňoval a zadruhé, už pátým rokem navštěvuji divadelní kroužek, který na mě zanechal nějaké stopy.
Po snídani se u mne stavili rodiče a jeli jsme Markovým rodičům popřát “upřímnou“ soustrast. Když jsme vešli k nim do obýváku, čekali tam jeho rodiče a ano…ach ano, ta blondýna z pizzerie. Nečekala jsem, že pomsta bude až tak sladká.
Potom, co jsem se Markově matce vybrečela na rameni, chytla za rameno blondýnu.
Na to co pak řekla do smrti nezapomenu:
,,A tady Kristýnka zrovna před týdnem přijela za svím bratrancem."
Ale já vím, že stalo. Nejsem blázen. Byl mi nevěrný, viděla jsem to na vlastní oči! Minulou středu byl v pizzerii s nějakou blondýnou a objímal ji. Jak mohl?
„Už půdu.“ Řekla jsem.
Zavolal servírku „Zaplatím.“
„I za slečnu?“
„Ano, i za slečnu.“
Usmála jsem se na něj tím nejhezčím úsměvem, jaký jsem byla schopna vykouzlit. Začala jsem si oblékat bundu. Pak jsem ho políbila, spíše ze zvyku než z nějakého citu..
„Ahoj, uvidíme se zítra.“ Řekl a já se musela usmát. Kdyby věděl jak šeredně se mýlil.
Nasedla jsem do vypůjčeného auta. Samozřejmě mám svoje a lepší, ale nechtěla jsem nic riskovat. Jak já jsem geniální. Za jeden jediný den jsem vymyslela tak skvělý plán, bez jediné chybičky. Ani jsem neměla strach. Cvok. To jediný slovo mě teď napadlo. Sem cvok.
Rozchechtala jsem se.
Čekala jsem asi třicet minut, než Marek vyšel z budovy. Nasedl do svého starého zeleného Volva a rozjel se. Vydala jsem se za ním.
Garáže pro auta byly o tři ulice dál, než domy. Protáhle staré baráky neměly garáže smysl, málo která z nich měla na auto. Mě to teď vyhovovalo.
Zaparkoval a vyšel na ulici. Přesně jak sem předpokládala. Šel po silnici.
Ten jeho pitomý zvyk, chodit po silnici. Vždycky jsem mu říkala, že se mu stane osudným.
Sešlápla jsem plyn až k podlaze auta. To sebou trhlo a prudce vyjelo. Zapřela jsem se do sedačky a narazila do svého přítele. Expřítele.
Stěží by to přežil, ale pro jistotu jsem obrátila auto. Náraz ho odhodil na kraj silnice. Ležel tam a mírně škubal rukou.
Opět jsem vyrazila a přimáčkla ho koly k vozovce. Pak jsem odjela.
Vyhrabala jsem v kabelce cigarety a zapálila si. Vždycky potřebuji kouřit, když jsem nervózní. Ne, nikdo mě neviděl. Nikdo tam nebyl. Já jsem tam nebyla..
Druhý den ráno mi rodiče volali a oznámili mi, že je Marek mrtvý. Nebylo těžké zahrát, že to slyším po prvé a že jsem z toho velice, ale velice nešťastná (i když v duši jsem jásala). Zaprvé by mne z toho stejně nikdo neobviňoval a zadruhé, už pátým rokem navštěvuji divadelní kroužek, který na mě zanechal nějaké stopy.
Po snídani se u mne stavili rodiče a jeli jsme Markovým rodičům popřát “upřímnou“ soustrast. Když jsme vešli k nim do obýváku, čekali tam jeho rodiče a ano…ach ano, ta blondýna z pizzerie. Nečekala jsem, že pomsta bude až tak sladká.
Potom, co jsem se Markově matce vybrečela na rameni, chytla za rameno blondýnu.
Na to co pak řekla do smrti nezapomenu:
,,A tady Kristýnka zrovna před týdnem přijela za svím bratrancem."