„Pojď sem ptáčku! Poleť, tady nemůžeš být. Mohl by sis ublížit.“
Malinká zelená andulka se ustrašeně třepotala u stropu potřeštěně poletovala sem a tam.
„No tak, já ti neublížím. Poleť sem a já tě pustím ven.“
Andulka jakoby rozuměla a vyletěla vysoko nad dívčinu. Pak prudce sletěla dolů a zamotala se do jejích hustých kadeří.
“Nééé! Ptáčku tak né!“ holčina začala rychle mávat rukama a třást hlavou, ve snaze andulku vyprostit z vlasů.
Ta rychle třepotala křídli, klovala zobáčkem okolo, ale jediným výsledkem bylo, že se zamotávala čím dál víc.
Ruka ostře prolítla vzduchem přistála kousek od nulky. T do ruky několikrát zlostně klovla, ale pak se jí podařilo vyprostit se a vylétla na jednu z vysokých skříní.
„Hnusná andulo! Zlej si ptáček, zlej, moc zlej. Chytnu tě a strčím do klece!“
S pláčem na krajíčku odběhla dívenka do koupelny.
Pochvíli zlost vyprchala a ona vymýšlela jak pomoci ptáčkovi.
Na zem vysypala trochu prosa a sušeného ovoce a teď bez hlesu seděla v křesle a sledovala andulku.
Ta byla vyčerpána neustavičným třepáním křídel, po pár minutách se rozhodla sletět k hromádce zrní a začala se věnovat jídlu.
Děvče rychle vyskočilo a chytilo andulku do dlaní. Ta zesláblá předešlým bojem, stačila jen lehce mávnout křídly a byla lapena mezi úzkými a hubenými prsty.
„Neboj, neublížím ti.“
Andulka slova nevnímala, srdíčko ji rychle bylo a ona se snažila protivnici zranit klováním.
Z ranek malým potůčkem stékala krev a dívenka sevřela ptáčka silněji. Ten se zděšeně kroutil, ale stisk nepolevil.
Na ulici zmáčené deštěm stála dívenka. Na tváři úsměv, ve zkrvavených rukou třímaje malou, zelenou, mrtvou andulku.
Malinká zelená andulka se ustrašeně třepotala u stropu potřeštěně poletovala sem a tam.
„No tak, já ti neublížím. Poleť sem a já tě pustím ven.“
Andulka jakoby rozuměla a vyletěla vysoko nad dívčinu. Pak prudce sletěla dolů a zamotala se do jejích hustých kadeří.
“Nééé! Ptáčku tak né!“ holčina začala rychle mávat rukama a třást hlavou, ve snaze andulku vyprostit z vlasů.
Ta rychle třepotala křídli, klovala zobáčkem okolo, ale jediným výsledkem bylo, že se zamotávala čím dál víc.
Ruka ostře prolítla vzduchem přistála kousek od nulky. T do ruky několikrát zlostně klovla, ale pak se jí podařilo vyprostit se a vylétla na jednu z vysokých skříní.
„Hnusná andulo! Zlej si ptáček, zlej, moc zlej. Chytnu tě a strčím do klece!“
S pláčem na krajíčku odběhla dívenka do koupelny.
Pochvíli zlost vyprchala a ona vymýšlela jak pomoci ptáčkovi.
Na zem vysypala trochu prosa a sušeného ovoce a teď bez hlesu seděla v křesle a sledovala andulku.
Ta byla vyčerpána neustavičným třepáním křídel, po pár minutách se rozhodla sletět k hromádce zrní a začala se věnovat jídlu.
Děvče rychle vyskočilo a chytilo andulku do dlaní. Ta zesláblá předešlým bojem, stačila jen lehce mávnout křídly a byla lapena mezi úzkými a hubenými prsty.
„Neboj, neublížím ti.“
Andulka slova nevnímala, srdíčko ji rychle bylo a ona se snažila protivnici zranit klováním.
Z ranek malým potůčkem stékala krev a dívenka sevřela ptáčka silněji. Ten se zděšeně kroutil, ale stisk nepolevil.
Na ulici zmáčené deštěm stála dívenka. Na tváři úsměv, ve zkrvavených rukou třímaje malou, zelenou, mrtvou andulku.